Šumava
Po delší době se opět chystáme vyrazit na Šumavu. Už se moc těším, mám zdejší krajinu ráda. Jen mne mrzí, jak krásné šumavské lesy stále ubývají vlivem kůrovcové kalamity. Před pár lety jsem o kůrovci napsala následující článek, na který jsem si nyní vzpomněla a chci se s Vámi o něj podělit. Kůrovcová kalamita přestala být propíraným tématem, i když problémy stále přetrvávají...

24.6.2012

Chlouba šumavských lesů… máme být stále na co pyšní?

O skutečnosti, že na Šumavě řádí kůrovec, víme asi všichni. Jak bychom také mohli nevědět, jelikož situace na Šumavě je v tisku propírána již pár let. Četla jsem již mnoho článků o bojích aktivistů, názory odborníků a místních obyvatel a mnoho dalších. Viděla jsem po Šumavě několik transparentů rozvěšených ekologickými aktivisty hlásajících: „Táhněte ze Šumavy, chceme ji zelenou!“ Kdo z nás by ji zelenou nechtěl. Ale na čí straně je pravda?

Mají pravdu ekologičtí aktivisté, kteří jsou radikálně proti kácení stromů na Šumavě? Zastávají názor, že napadené stromy by měli zůstat ponechány, jelikož příroda si sama poradí s obnovou lesa. Je však kůrovcová kalamita přirozenou součástí koloběhu života lesních ekosystémů či nikoliv? Byla kůrovcová kalamita způsobena naši špatnou a neodbornou péčí?

Nebo je pravda na straně druhé, na straně zastánců kácení napadených stromů se snahou zničit kůrovce dříve, než se rozmnoží a napadne další stromy? Těžko hledám ve všech těch článcích, které jsem dosud četla, odpovědi na své otázky. Faktem ale zůstává, že popojedete-li o pár kilometrů dál k našim bavorským sousedům, uvidíte všude lesy zelené. Asi někde děláme chybu, něco opomíjíme, zkrátka něco děláme špatně. Ale co konkrétně? Možná bychom se mohli od našich sousedů učit.

Kůrovcová kalamita však na Šumavě není poprvé. Již Karel Klostermann psal ve svých knihách o tzv. „Broučkovém ráji“, tedy o kůrovcové kalamitě, která postihla Šumavu v druhé polovině 19. století. Tehdy přinesl broučkový ráj obyvatelům Šumavy velkou obživu. Vzniklo několik plavebních kanálů, po kterých se pokácené stromy plavili z hor až do bývalého Rakousko-Uherska. Život dřevařů ale nebyl vůbec jednoduchý a mnoho z nich při svážení stromů z šumavských vrcholků dokonce přišlo i o život. Tehdy byly šumavské lesy dle Karla Klostermanna také zpustošené a postupem času došlo k jejich přirozené obnově. Možná dojde k přirozené obnově i tentokrát. Ovšem obnova lesa v takovém rozsahu potrvá několik desítek let…

Pravdu o vývoji ekosystému na Šumavě sama nenajdu, proč ale o celé situaci píši? Jsem velký milovník a obdivovatel Šumavy, protože na ni jezdím už od dětství a s rodiči jsem zde strávila několik prázdnin. I nadále navštěvuji Šumavu pravidelně. Letos jsem se ale po dlouhé době vydala na trasu z Modravy na Poledník a odtud do Prášil. Cestou z Poledníku do Prášil jsem ale byla úplně zděšená. Krajina se zde za několik let úplně změnila. V místech, kde před pěti lety byl vzrostlý les, který poskytoval příjemný stín v letním horkém počasí cestou do Prášil, byla holá pustina. Při pohledu na lány pokácených lesů se mi chtělo brečet. Pohled to byl opravdu smutný. Další den mne čekal další šok cestou z Kvildy na Prameny Vltavy. Po této cestě jsem šla naposledy před rokem – scénář byl naprosto stejný. V místech, kde ještě vloni stály mohutné stromy, byla vykácená pustina. Odcházela jsem ponořená do svých myšlenek a přemýšlela jsem nad tím, jak bychom mohli Šumavě pomoci.

Snažme se společně najít řešení pro záchranu šumavských lesů! Myslím si, že ne jen ekologičtí aktivisté, ale my mi všichni chceme mít Šumavu zelenou. Nedokážu říci, zda se přikláním k názoru jedné či druhé strany, ale jedno vím jistě: přivazováním se ke stromům a věčným dohadováním se a polemizováním si nepomůžeme. Snažme se proto najít společné řešení a neztrácejme čas zbytečnými boji, které nikam nevedou!  

J.A.