Jablíčka 

Jablka pomalu dozrávají na stromech, ale bohužel máme hodně i těch padaných. I ta se však dají zužitkovat, pokud již nejsou nahnilá. Já z nich každý rok vyrábím jablečný ocet, který obsahuje vysoké množství minerálů, má nízký obsah cukru a obsahuje vitaminy skupiny B, vitamin C a kyselinu listovou. Díky obsahu kyseliny octové má výrazné dezinfekční účinky. Posiluje trávení, zvyšuje okysličování krve, léčí obezitu, odstraňuje překyselení organismu a výrazně zlešuje stav pleti a vlasů. Protože trpím na časté žaludeční nevolnosti, tak si před každým hlavním jídlem vždy rozmíchám 2 lžičky octa ve vodě a tu před jídlem vypiji. A tady je recept, podle kterého si jablečný ocet připravuji:

Jablečný ocet

Umyjte 1 kg jablek a nastrouhejte je i se slupkou a jádřincem, vložte do pětilitrové sklenice a zalijte vodou tak, aby sahala 5cm nad jablka. Přiklopte víčkem a nechte týden stát na teplém místě. Dvakrát za den sklenici odklopte a obsah promíchejte dřevěnou vařečkou. Po týdnu sceďte, opět uzavřete nádobu a uložte na dalších 21 dní na temné místo. Potom ocet přeceďte přes plátýnko, nalijte do lahví, uzavřete a uchovávejte v lednici.

Letos chci ale vyzkoušet i jablíčkovou marmeládu s vlašskými ořechy podle receptu Blanky Milfaitové z její knihy Příběh opravdové vášně. Mimochodem, tuto knihu moc doporučuji, našla jsem v ní spoustu inspirace a samozřejmě jsem vyzkoušela i některé recepty, kterých je v knize spoustu. Kniha se mi moc líbila, přečetla jsem ji téměř jedním dechem. Moc se mi líbí Blanky styl psaní, její postřehy a vyprávění z cest.

Jablíčková marmeláda s vlašskými ořechy*

1kg oloupaných očištěných a nakrájených jablek 

300g - 500g cukru

100g vlašských jader

1 citron

Jablka oloupeme, vyčistíme a nakrájíme na kousky. Takto připravených jich musí být 1kg. V hrnci roztavíme 300 - 500g cukru na tmavší karamel (množství cukru závisí na sladkosti jablek). Jakmile je karamel připravený, pomalu vmícháme 1dcl vody. Pozor, prská to! Karamel se nemusí úplně rozpustit. Přidáme nakrájená jablíčka, čerstvou šťávu z jednoho citronu a přivedeme k varu. Vaříme 20 - 25 minut. V polovině doby varu vmícháme do marmeády 100g spařených vlašských jader. Pak už jen naplníme do sklenic a zavaříme. Marmeláda je opravdu vynikající!

* zdroj: Milfaitová, Blanka. Příběh opravdové vášně. Praha: Mladá fronta, a.s., 2014. ISBN 978-80-204-3234-6

Kraj pod Boubínem

Po delší době jsme opět vyrazili na Šumavu. Tentokrát ale do vzdálenějších končin, do kouzelného kraje pod Boubínem. Užili jsme si krásný slunný víkend, kdy se ještě přihlásilo o slovo babí léto. Ubytování jsme měli domluvené v malém penzionu Ida, který je ukrytý na samotě v zeleném údolí uprostřed šumavských lesů. 

Hned za penzionem vede šumavská trať Strakonice - Volary. Na zastávku Zátoň to bylo asi kilometr cesty lesem a tak jsme se vydali na výlet vlakem na Soumarský most. Pro naši Klárku to byla první jízda vláčkem :-) Pěšky jsme pak vyrazili po naučné stezce okolo soumarského rašeliniště a odtud jsme došli až do Volar, kde jsme opět nasedli na vlak a jeli zpět do Zátoně. Jen samotná jízda vlakem je docela pěkný zážitek, protože trať vede krásnou malebnou krajinou. 

Soumarské rašeliniště

Jak už jsem se zmínila, kolem soumarského rašeliniště vede kilometr a půl dlouhá naučná stezka, která začíná u Soumarského mostu a končí u vyhlídkové věže, ze které je možné přehlédnout celé rašeliniště.

Bohužel i zde se ve velkém průmyslově těžila rašelina, jako i na dalších místech Šumavy. Než se zde začala rašelina těžit, rostl tu řídký rašelinný les s borovicí blatkou a typickými rašelinnými druhy. Současná vegetace je odlišná, protože těžba rašeliny změnila vegetační podmínky. Národní park Šumava se nyní snaží o revitalizaci rašeliniště, ale návrat k původnímu stavu bude trvat ještě velmi dlouho. Rašelina se tu přestala těžit poměrně nedávno - teprve v roce 1998.

A kdo byla Ida?

Penzion, ve kterém jsme byli ubytovaní, se nejmenuje Ida náhodou. S tímto jménem se po okolí setkáte poměrně často - nedaleko se nachází Idina pila, Idino sedátko, Idina stoka apod. Kněžna Ida se narodila 17.9.1839 v Lednici na Moravě a od r. 1858 byla palácovou dámou císařovny Alžběty. Provdala se za Adolfa Josefa Schwarzenberga a často pak jezdila na jeho letní zámeček v Zátoni. Ráda pobývala právě ve zdejším kraji pod Boubínem, který si velice zamilovala. 

Podzimní procházka

Horké dny skončily a podzim se hrdě hlásí o slovo. Příroda se pomalu připravuje na období vegetačního klidu, ale právě nyní venku najdeme spoustu materiálu pro různé dekorace. Kreativitě se meze nekladou.
Začínají kvést podzimní květiny, jako například jiřinky a chryzamtémky, které vydrží i ranní mrazíky a krásně se vyjímají venku za oknem. Já si z procházky přinesla domů tuto krásnou kytici do vázy.

Ve váze krásně vypadají i odkvetlá květenství miříkovitých rostlin, vratiče, zralé makovice a mnoho dalších květin, které lze v přírodě najít a jsou vhodné i pro suchou vazbu. Já si pak některá usušená květenství barvím barvami na látku a používám je na zdobení vánočních truhlíků za okno. Zralé makovice pro změnu lakuji lakem na nehty. Samozřejmě ale vypadají krásně i když jim ponecháte přírodní vzhled.

Ve vánočních truhlících budou vypadat krásně i zralé klasy obilí. Stihla jsem si je natrhat, ještě než je na poli posekali, ale možná budete mít štestí a ještě někde pár klasů najdete. Zatím jsem z nich vytvořila velkou kytici, která udělá spoustu parády doma na schodišti. Před vánoci je pak ještě využiji pro další tvorbu, ale o tom až později :-)

A nyní i něco veselého pro děti. Když venku při procházce narazíte na velké šišky borovice, vezměte si jich pár domů a vytvořte z nich veselá zvířátka pro děti - například sovičky. Stačí jen vystříhnout z dekoračního barevného filcu očička, zobák a křídla, nalepit je tavnou pistolí na šišku a sovička je hotová.

Pomalu začínají dozrávat i šípky, ze kterých si každý rok připravuji výborný šípkový likér, ale o nich budu ještě psát samostatný článek. Zatím jsem si jich natrhala jen pár a vytvořila jsem si z nich krásnou dekoraci. Z pedigu jsem vyrobila hvězdičku, do které jsem pak větvičky se šípky zapletla. Hvězdička se bude krásně vyjímat v okně, nebo třeba na domovních dveřích.

Šumava
Po delší době se opět chystáme vyrazit na Šumavu. Už se moc těším, mám zdejší krajinu ráda. Jen mne mrzí, jak krásné šumavské lesy stále ubývají vlivem kůrovcové kalamity. Před pár lety jsem o kůrovci napsala následující článek, na který jsem si nyní vzpomněla a chci se s Vámi o něj podělit. Kůrovcová kalamita přestala být propíraným tématem, i když problémy stále přetrvávají...

24.6.2012

Chlouba šumavských lesů… máme být stále na co pyšní?

O skutečnosti, že na Šumavě řádí kůrovec, víme asi všichni. Jak bychom také mohli nevědět, jelikož situace na Šumavě je v tisku propírána již pár let. Četla jsem již mnoho článků o bojích aktivistů, názory odborníků a místních obyvatel a mnoho dalších. Viděla jsem po Šumavě několik transparentů rozvěšených ekologickými aktivisty hlásajících: „Táhněte ze Šumavy, chceme ji zelenou!“ Kdo z nás by ji zelenou nechtěl. Ale na čí straně je pravda?

Mají pravdu ekologičtí aktivisté, kteří jsou radikálně proti kácení stromů na Šumavě? Zastávají názor, že napadené stromy by měli zůstat ponechány, jelikož příroda si sama poradí s obnovou lesa. Je však kůrovcová kalamita přirozenou součástí koloběhu života lesních ekosystémů či nikoliv? Byla kůrovcová kalamita způsobena naši špatnou a neodbornou péčí?

Nebo je pravda na straně druhé, na straně zastánců kácení napadených stromů se snahou zničit kůrovce dříve, než se rozmnoží a napadne další stromy? Těžko hledám ve všech těch článcích, které jsem dosud četla, odpovědi na své otázky. Faktem ale zůstává, že popojedete-li o pár kilometrů dál k našim bavorským sousedům, uvidíte všude lesy zelené. Asi někde děláme chybu, něco opomíjíme, zkrátka něco děláme špatně. Ale co konkrétně? Možná bychom se mohli od našich sousedů učit.

Kůrovcová kalamita však na Šumavě není poprvé. Již Karel Klostermann psal ve svých knihách o tzv. „Broučkovém ráji“, tedy o kůrovcové kalamitě, která postihla Šumavu v druhé polovině 19. století. Tehdy přinesl broučkový ráj obyvatelům Šumavy velkou obživu. Vzniklo několik plavebních kanálů, po kterých se pokácené stromy plavili z hor až do bývalého Rakousko-Uherska. Život dřevařů ale nebyl vůbec jednoduchý a mnoho z nich při svážení stromů z šumavských vrcholků dokonce přišlo i o život. Tehdy byly šumavské lesy dle Karla Klostermanna také zpustošené a postupem času došlo k jejich přirozené obnově. Možná dojde k přirozené obnově i tentokrát. Ovšem obnova lesa v takovém rozsahu potrvá několik desítek let…

Pravdu o vývoji ekosystému na Šumavě sama nenajdu, proč ale o celé situaci píši? Jsem velký milovník a obdivovatel Šumavy, protože na ni jezdím už od dětství a s rodiči jsem zde strávila několik prázdnin. I nadále navštěvuji Šumavu pravidelně. Letos jsem se ale po dlouhé době vydala na trasu z Modravy na Poledník a odtud do Prášil. Cestou z Poledníku do Prášil jsem ale byla úplně zděšená. Krajina se zde za několik let úplně změnila. V místech, kde před pěti lety byl vzrostlý les, který poskytoval příjemný stín v letním horkém počasí cestou do Prášil, byla holá pustina. Při pohledu na lány pokácených lesů se mi chtělo brečet. Pohled to byl opravdu smutný. Další den mne čekal další šok cestou z Kvildy na Prameny Vltavy. Po této cestě jsem šla naposledy před rokem – scénář byl naprosto stejný. V místech, kde ještě vloni stály mohutné stromy, byla vykácená pustina. Odcházela jsem ponořená do svých myšlenek a přemýšlela jsem nad tím, jak bychom mohli Šumavě pomoci.

Snažme se společně najít řešení pro záchranu šumavských lesů! Myslím si, že ne jen ekologičtí aktivisté, ale my mi všichni chceme mít Šumavu zelenou. Nedokážu říci, zda se přikláním k názoru jedné či druhé strany, ale jedno vím jistě: přivazováním se ke stromům a věčným dohadováním se a polemizováním si nepomůžeme. Snažme se proto najít společné řešení a neztrácejme čas zbytečnými boji, které nikam nevedou!  

J.A.

Bezinky

O černém bezu jsem tu již jednou psala - na začátku léta, když jsem z květů připravovala bezovou šťávu a kosmatice. Mezitím nám však z květů, které jsem nestihla otrhat dozrály bezinky, ze kterých je také výborná šťáva, ale dají se z nich připravovat i jiné dobroty, jako třeba povidla, nebo bezový kávový likér. Výtažky z černého bezu mají spoustu blahodárných účinků pro náš organismus, takže by byla škoda toho nevyužít. Proto si každý rok připravuji několik lahví výborné šťávy a letos chci vyzkoušet i ten bezový kávový likér :-)

A tady jsou recepty, podle kterých šťávu a likér budu připravovat:

Bezinková šťáva (ze zralých plodů)

2 kg zralých bezinek, 2l vody, 400g cukru, 2 skořice, 8ks hřebíčku, kůra z půlky citronu

Otrhejte bobulky bezinek ze stopek, omyjte je a umelte nebo rozmixujte. Přidejte vodu a nechte 24 hodin stát. Pak přidejte koření a citron a vařte 10 minut. Přeceďte, poté přidejte cukr a vařte další 2-3 minuty. Hotovou šťávu plňte horkou do vyvařených lahví. 

 

Bezinkový likér

2 l vylisované bezinkové šťávy, 1 kg cukru, ½ l rumu, 1 citron, 1 lžička skořice, 1 vanilkový cukr, 0,5 dcl přefiltrované kávy

Vylisovanou bezovou šťávu nalijte do většího hrnce a přiveďte k varu, vsypte do ní cukr krystal, promíchejte a vaříte 15 minut. Šťávu slejte do demižonu, přilijte rum, šťávu z jednoho citronu, lžičku skořice, vanilkový cukr a kávu. Pořádně promíchejte a uschovejte v chladu, kde nechte likér ležet alespoň 6 týdnů. Čím déle, tím lépe.

Podzimní splín

Jak už jsem se zde několikrát zmínila - miluju léto. Jsem zkrátka teplomil a to letošní léto bylo nádherné, i když se musím přiznat, že i mne občas ta tropická horka zmáhala. Ale teplé dny jsou už asi nenávratně pryč a podzim se pomalu blíží. Dny se krátí a jak já říkám, nastává období temna. Vždy na mě s prvním závanem podzimu padá pravý podzimní splín a moje typická depka. Ale letos jsem se rozhodla překonat sama sebe, už kvůli mojí malé Klárce, protože na ní svoje pochmurné nálady nechci přenášet. Věřím tomu, že i podzim si můžu užít, jen to celé uchopit za ten správný konec! 

Než se narodila Klárka, tak jsem podzim a zimu považovala za "období temna" především proto, že jsem ráno za soumraku odcházela do práce a vracela se většinou pozdě odpoledne, kdy už byla opět tma. Takže i když bylo třeba i hezké počasí, nebo babí léto, tak jsem z hezkého dne většinou nic neměla. Letos to ale bude jiné! Pevně v to doufám, protože jsem doma na mateřské s malou Klárkou a tak si hezkých dnů budeme moci dosytosti užít. Zkrátka jsem se rozhodla, že letos si budu na podzimu hledat jen pozitiva! Je jasné, že letní teplé dny a noci mně budou velmi chybět, ale zkrátka si musíme kouzelné chvilky připravit i během "období temna".

Co se mně ale na podzimu vždy líbilo, jsou barvy, do kterých se krajina a příroda kolem nás zahalí. Takže už teď při procházkách s kočárkem nosím domů různý přírodní materiál, ze kterého se dají udělat krásné barevné podzimní dekorace. Ale to až někdy příště... podzimní dekorace si nechávám pro samostatný článek na tento blog.  

Těším se na Svatomartinské víno, svatomartinskou husu a další tradice spojené s podzimem. Těším se na šípky, ze kterých si vyrobím výborný likér nejen na posílení imunity. I ty podzimní plískanice mohou mít něco do sebe, především když přijdu z ponuré na chladné procházky domů do tepla a připravím si výborný svařák nebo punč na zahřátí. 

Musím uznat, že zatím mi to hledání pozitiv celkem jde, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál s postupujícími podzimními dny :-)

Beskydy pokračování

Štramberk 

Když už jsme ochutnali Štramberské uši, rozhodli jsme se navštívit i malebné beskydské městečko Štramberk, odkud tato pochoutka podle pověsti pochází. Ve Štramberku najdete městskou památkovou rezervaci se spoustou zachovalých roubenek, které jsou pro Beskydy tolik typické. Na vrcholku nad městečkem pak najdete zbytky hradního opevnění, kterým dominuje hradní věž zvaná Trúba. Z Trúby je krásný výhled na okolní kopce a údolí. Kdysi prý hrad Štramberk sloužil i templářům. 

  

Cestou ze Štramberka jsme se ještě zastavili v Kopřivnici v Technickém muzeu Tatra:

Hukvaldy

Hukvaldy jsou prý třetí největší hradní komplex v České republice - po Rábí v Čechách a Helfštejnu na Moravě. Hradní areál je opravdu velice rozlehlý, na délku měří něco málo přes 300m. My jsme se na hrad vydali na závěr naší dovolené a akorát jsme se strefili do termínu, kdy na hradě probíhali oživené prohlídky. Během prohlídky jsme se dozvěděli i o pověsti, proč se hradu říká Hulvaldy. Název je prý odvozený od lesních víl, kterým se říká Húkalky. Následovala vtipná scénka, kdy kolem nás Húkalky protančily :-)

Húkalky prý tančili v okolních lesích a svým zpěvem lákaly místní chlapce, kteří pak zcela oblouzněni v lese zabloudili. Během prohlídky se nám představil i místní kat a nabídl nám za pár krejcarů zkrácení některých končetin :-) 

Na závěr prohlídky jsme došli až ke zbytkům hradního paláce, který byl překvapivě veliký a měl čtyři patra. A právě z ochozu hradního paláce je krásný výhled po celém okolí.

Okolí hradu pak obepíná Hukvaldská obora, kde se můžete projít po naučné stezce, a když budete mít štěstí, zahlédnete i místní daňky. Jedno zastavení naučné stezky je i v místě, kde ještě poměrně nedávno stála bronzová socha lišky Bystroušky, která však byla z areálu ukradena.